Dnešní díl seriálu Lidé v domech-domy v lidech je věnovaný vzniku Československa a jedné autentické vzpomínce Zdeňka Svobody, který se narodil v Brně v roce 1881.
Od roku 1913 pracoval Zdeněk Svoboda ve strojírně Brand a L´Huillier. Tento výrobní areál byl založen v roce 1876 a nacházel se v prostoru dnešních ulic Kotlářská, Botanická, Tučkova a Burešova. Firma se specializovala na výrobu hnacích strojů, kotlů, vybavení cukrovarů, pivovarů a jatek. K demolici rozsáhlého areálu došlo v dubnu 1933.
A právě z tohoto areálu pochází větší část Svobodovy vzpomínky:
,,28. října 1918 jsem šel do práce jako obyčejně. Přicházím ráno o půl 7 na Lažanského náměstí [dnes Moravské náměstí] naproti kostela sv. Tomáše, a vidím, jak jakýsi chlapec prodává noviny. Kolem stojí houf lidí a trhají mu noviny z ruky. On nestačí brát peníze, na zemi má čepici, lidé do ní hází peníze a derou mu noviny z rukou. Ze zvědavosti se tam také tlačím. Hodil jsem 20 haléřů do čepice a dostal jedny noviny. Byly to Lidové noviny. Velký nadpis na první stránce byl: Jsme samostatni!
Druzí dělníci, co šli se mnou, nechtěli tomu věřit, až jsme si u pouliční svítilny první článek přečetli. To bylo radosti. Celou cestu jsme o tom hovořili. Jak se přišlo do fabriky, tak se to hned zvěstovalo druhým dělníkům. Noviny šly z ruky do ruky. Později přišli jiní dělníci a donesli další noviny, a tam to také stálo. To bylo radosti po továrně Ten den naše práce nestála ani grejcar. Všude stály hloučky dělníků pohromadě a vykládalo se, co ve kterých novinách stojí. Stroje běžely naprázdno. Mistři slezlí pohromadě se radili. V kancelářích zase inženýři a úředníci. Přišel za mnou starý Tomáš Horák, který byl strojníkem. Dělal ze sebe Němce a Rakušana, ačkoliv rodem byl Čech a pocházel z české obce Ořechoviček za Střelicemi u Brna. A povídá mě: ,,Tak prosím vás, povězte mě, jak to včil s nama bode?“ Já byl dobře naložen a z žertu jsem mu řekl: ,,Pane Horák, to bude tak. Kdo umí česky, tak tady může zůstat. Ale kdo neumí, tak musí jít pryč. Musí jít do Německa nebo do Rakous, kde ho vezmou.“ On mě na to radostně povídá: ,,Já umím moravske.“ Já jsem mu řekl: ,,Tak to máte dobrý. Zůstanete tady, ale už nesmíte mluvit německy. Oni by si dělníci mysleli, že jste Němec a chtěli by, abyste šel pryč.“ Horák mě řekl: ,,Šak já už nikdy mluvit německe, jenom moravske. Dyť su přece z Moravy a můj otec i matka byli Češi. Ani slovo německe neuměli.“ A spokojeně odešel.
Za cvhíli za mnou přišli werkführa Duffek a mistr Kroupa a hlásili mě, že taky umí moravsky, ačkoliv dříve česky nemluvili. Pak přišli asi čtyři inženýři a taky mě hlásili, že umí česky. …
Večer, jak jsem šli z práce a přicházeli na Velké náměstí [dnes náměstí Svobody] a vidíme se procházet davy lidstva. Všechno ozdobeno slovanskou trikolorou. Dvě hudby hrály na Velkém náměstí. Jedna přestala a druhá začala. Mezi lidem jsem viděl procházející se zajatce: italští, srbští a ruští, a všichni ozdobeni kvítím a trikolorami. Jednotlivé hloučky se držely kolem krku a zpívaly. … Jenom stěží jsem se protlačil do stal na nádraží. Ve vlaku plno zpěvu, smíchu, křiku, hovoru a vykládání. Každý vykládal, jak to u nich dnes bylo a co dnešního dne zažil. Co vlak jel, tak se celou cestu zpívalo. Samé vlastenecké písně. Viděl jsem staré dělníky, jak s nadšením zpívali a slzy jim stály v očích, ale slzy radosti a dojmutí.“
Autor textu: Michal Doležel
Fotogalerie
