Enoch Bloch (1802–1885), se nejpozději v 50. letech 19. století usadil v Brně, a jako obchodník s kůží založil roku 1863 firmu E. Bloch et Söhne, zabývající se výrobou koženého zboží a armádní výstroje. O čtyři roky později přesunul výrobu původně z Křenové (dnes Mlýnské 15) na Rybářskou ulici, kde se podnik úspěšně rozvíjel následujících 70 let. Od počátku se v otcově firmě angažovali i jeho dva synové, starší Hermann (1827–1910) a mladší Josef (1836–1886), kteří firmu plně převzali v roce 1877 poté, co zakladatelská osobnost z podniku vystoupila.
Adressbuch von Brünn z roku 1885 je posledním městským adresářem, který uvádí ještě původního zakladatele firmy, v té době osmdesáti tříletého Enocha Blocha, žijícího tehdy na adrese Großer Platz (dnes náměstí Svobody) číslo 28. Jeho starší syn Hermann je v adresáři označen jako Lederfabrikant (výrobce kůže), hlášený na adrese Ugarterstrasse (dnes Václavské) číslo 10. Mladšího syna Josefa pak adresář uvádí jako Hausbesitzer (majitele domu) na Schreibwaldstrasse (dnes Hlinky) číslo 60.
Když roku 1886 Josef Bloch zemřel, stal se dědicem domu na Hlinkách číslo 60 jeho jediný syn Ernst (1868–1923), kterého na této adrese zmiňují adresáře až do jeho smrti v roce 1923.
Hermanna Blocha uvádí adresáře z následujících let jednak na zmíněné adrese Václavské 10 (adresáře z let 1885–1898), dále pak v letech 1899–1901 na Basteigasse 22 (dnes Rooseveltově). V letech 1902–1908 pak na Pilgramgasse 2 (dnes Divadelní), až nakonec adresář z roku 1909 zmiňuje bydliště Hermanna Blocha na adrese Schreibwaldstrasse, tedy Hlinky, číslo 92.
U Hermannova nejstaršího syna, Augusta Blocha (1857–1921), jsou v brněnských adresářích uvedeny pouze dvě adresy, přičemž v obou případech se jedná o dnešní ulici Hlinky. Nejprve mezi léty 1896–1911 je to Schreibwaldstrasse 1, a poté od roku 1912 až do Augustovy smrti v roce 1921 uvádí adresáře Schreibwaldstrasse 126.
V pořadí druhého Hermannova syna, Leopolda Blocha (1858–1933), bychom v adresářích města Brna nalezli nejprve v roce 1885 na Fischergassse 148 (dnes Rybářské), a poté již na ulici Hlinky. Nejprve jde o adresy Schreibwaldstrasse 1 (adresáře z let 1892–1903) a Schreibwaldstrasse 38 (adresář z roku 1904). Od roku 1905 až do své smrti žil Leopold Bloch na adrese Flurgasse 18, v dnes neexistujícím domě na ulici Křížkovského, přibližně v místech mostu tramvajové dráhy.
Ulici Hlinky si ke svému životu vybral i další syn Johann Bloch (1869–1940), neboť poté co opustil dům na Václavské 10 je adresa jeho bydliště uvedena nejdříve Basteigasse 22 (adresáře z let 1899–1901) a Wawragasse 11 (adresáře z let 1902–1903), avšak v letech 1904–1907 již v adresářích u jeho jména najdeme adresu Schreibwaldstrasse 29 a od roku 1908 nakonec Schreibwaldstrasse 120.
Konečně i nejmladší ze synů Hermanna a Hermine Blochových, Felixe, který se v městském adresáři objevuje jako bankbeamter (bankovní úředník) poprvé v roce 1898, tedy od svých dvaceti pěti let, je uveden na Václavské 10. Spolu se svým bratrem Johannem a otcem Hermannem je adresa jeho bydliště v letech 1899–1901 shodná, a to Basteigasse 22. Od roku 1902 už městské adresáře uvádí bydliště Felixe Blocha na ulici Hlinky. Nejprve jde o dům číslo 46a (adresáře z let 1902–1903), poté dům číslo 29 (adresář z roku 1904) a sousední dům číslo 31 (adresáře z v let 1905–1925). Pozdější adresáře již uvádí bydliště Felixe Blocha na nové adrese Hlinky číslo 92.
Z uvedeného výčtu adres lze vysledovat, že Blochovi se zjevně cíleně snažili vyhledávat svoje bydliště v blízkosti továrního areálu, který se od roku 1867 nacházel na Rybářské ulici. Téměř všichni sourozenci Blochovi tak postupně začali preferovat ulici Hlinky, která se nacházela nejen v dosahu jejich podniku, ale současně byla prestižní adresou s rezidencemi dalších brněnských podnikatelských rodin. Vedle rodiny Löw-Beer patřila rodina Bloch bezesporu k nejčastějším majitelům nemovitostí na Hlinkách.
Objekt Hlinky 92 získal Felix Bloch na základě darovací smlouvy ze dne 12.2.1919, uzavřenou mezi ním a jeho sestrou Helene (1862–1951), která byla od roku 1884 provdaná za Ignaze Petscheka (1857–1934) – hnědouhelného průmyslníka, který patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší osoby meziválečného Československa. Helene Petschek, která zůstala se svým rodným městem spojená i skrze četné dobročinné aktivity, se majitelkou domu stala v roce 1911, a to po úmrtí svého otce a předchozího vlastníka nemovitosti Hermanna Blocha, který zde pravděpodobně žil od doby nabytí nemovitosti v roce 1908 do své smrti v roce 1910.
O podobě tohoto domu, vystavěného kolem roku 1883 Simonem Haasem, si můžeme učinit představu z panoramatické fotografie ulice Hlinky z roku 1911. Jak vidno, jednalo se o jednopatrový dům s neorenesanční fasádou, situovaný na nároží ulic Hlinky a Vinařské, s vchodem umístěným v pravé ose domu z ulice Hlinky.
Teprve po šesti letech od uzavření darovací smlouvy, nechal Felix Bloch dům zbořit a na jeho místě postavit zcela nový dům určený pro sebe a svoji rodinu.
Stavební povolení udělila Felixu Blochovi městská rada v srpnu 1925:,,K žádosti ze dne 10. července 1925 uděluje se dle usnesení městské rady ze dne 18. srpna 1925 panu Felixu Blochovi v Brně, V hlinkách č. 31 na základě komisionelního řízení ze dne 28. července 1925 stavební povolení ku postavení dvoupatrového domu se čtyřmi byty na místě domu V hlinkách č. 92, dle předloženého nákresu…“ Dokumentace onoho nového domu, označená jako „Plán ku postavení rodinného domu na parcele číslo 126, vl. č. 456 kat. obce Křížová v Hlinkách 92 pro pana Felixe Blocha továrníka v Brně v Hlinkách 31“, je datována do července 1925 a dochovala se v Archivu města Brna. Dokumentace je v tomto případě cenná, neboť umožňuje identifikovat jak projektanta, tak i firmu, která byla stavbou pověřena. Kromě podpisu stavebníka Felixe Blocha, tak výkresy obsahují razítko stavebního podniku Artura Eislera, a také signaturu ,,Akad. Architekt Pazdirek-Coreno“.
Adalbert Pazdirek se narodil 10.12.1869 v Novém Jičíně c.k. státnímu úředníkovi Phillippovi Pazdirkovi a jeho ženě Barbaře, rozené Drbalové. Jako Adalbert Josef měl být pokřtěn v římskokatolickém kostele 10.1.1870. Středoškolská studia absolvoval v Brně, nejprve na státním gymnáziu a poté na státní obchodní škole, kterou dokončil v roce 1887. V letech 1888–1891 pak studoval u Karla Freihernn von Hasenauera Akademii výtvarných umění ve Vídni. V závěru svých vídeňských studií byl Pazdirek oceněn zvláštní školní cenou a Rosenbaumovou cenou. Poté se měl pohybovat nejprve v letech 1892–1895 v Drážďanech a dále v letech 1896–1897 v Budapešti. Zřejmě v tomto období u něj dozrála myšlenka přijmout ke svému dosavadnímu jménu ještě druhé příjmení Coreno.
Zpět do Brna přišel Pazdirek-Coreno zřejmě v roce 1897 a otevřel si zde vlastní ateliér. V této době vznikl zřejmě projekt ke stavbě vily pro Rudolfa Jappa v Tišnově. Podstatné období jeho života je však spojeno s pobytem v rakouském Grazu, kam odešel v roce 1903 za svým bratrem Ladislavem Hansem, akademickým malířem a profesorem na gymnáziu, který se v Grazu stal také členem městské rady. Prostřednictvím svého bratra získal Pazdirek-Coreno v Grazu kontakty na místní podnikatelskou elitu, pro níž začal projektovat soukromé vily. Právě v tomto prostředí vznikly výrazné a progresivní projekty objektů s plochými střechami, k jakým patří vila Lug z roku 1905, vila Pramberger z roku 1905, vila Reimann z roku 1907 nebo vila na adrese Stiftingtalstraße 67 z roku 1908. Navzdory řadě moderních staveb, které se zde Pazdirkovi-Coreno podařilo úspěšně zrealizovat, musel snášet také kritiku rakouských tradicionalistických kruhů, ale především veřejnou diskvalifikaci ze série skandálů, kterých se sám dopustil. V Grazu byt Pazdirek-Coreno totiž zatčen za exhibování před místními dívčími školami, což v roce 1910 stálo jeho bratra také místo v městské radě. Definitivně Graz opustil v roce 1915 a naposledy byl registrován ve Stittingtalu. V Brně se Pazdirek-Coreno znovu objevil až po vzniku republiky.
Dům Felixe Blocha na Hlinkách 92 pochází tedy nejen z Pazdirkova závěrečného pobytu v Brně, ale současně také z jeho pozdního projekčního období. Otázkou nadále zůstává souvislost a vazba mezi stavebníkem a projektantem, stejně jako, zda jde o Pazdirkovu jedinou brněnskou realizaci.
Dům Felixe Blocha je koncipován jako dvougenerační, obsahující v přízemí dva menší byty pro obsluhu domu a v patrech další dva velkorysé byty prakticky s totožnou dispozicí, určené pro majitele domu. Stavba byla dokončena někdy v průběhu roku 1926, neboť z června téhož roku pochází instalatérské plány opatřené razítkem firmy Samuel Klein, Brno.
Po dokončení se do domu nastěhoval Felix Bloch se svojí ženou Luise, kteří využívali byt ve zvýšeném přízemí, a jejich syn Erwin se svojí ženou Annnie, kteří naopak obývali byt v prvním patře. Pro identifikaci jednotlivých bytů a místností posloužily velmi cenné materiály, které se dochovaly v rodinném archivu potomků rodiny. Prvním z nich je album fotografií, pořízených patrně ve 20. či 30. letech 20. století, zachycují takřka všechny místnosti bytu Erwina a Aniie Blochových v prvním patře. Toto album se manželům podařilo zachránit během jejich emigrace do zahraničí. Druhým důležitým interpretačním vodítkem je poválečné svědectví Erwina Blocha, v němž mimo jiné odhaluje i autory interiérového vybavení jejich bytu: ,,Já, Erwin Ludwig Bloch, bytem v Londýně, N.6., 40 South Grove House, žijícím před válkou v Brně, Československu. Byl jsem prokuristou továrny na kůže E. Bloch & Söhne a s ročním příjmem 120.000 korun. Moje žena a já jsme obývali jeden osmipokojový byt v prvním patře vily postavené mými rodiči v roce 1926 na Hlinkách 92. Naše vybavení bylo navrženo a provedeno částečně vídeňským architektem Bambergerem, částečně brněnským architektem Norbertem Trollerem. Náš byt se skládal z následujících místností: ložnice, snídaňové místnosti, velkého pokoje pro hosty, malého pokoje pro hosty, salonu, pánského pokoje, jídelny, dívčího pokoje, šatny, předsíně, kuchyně, příborníku a jedné otevřené a jedné kryté terasy.“
Erwinova žena Annie byla aktivní v ženském hnutí a v hnutí za lidská práva. Kromě toho byla také sekretářkou brněnské, německy mluvící sekce Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu, jejíž sekretariát byl umístěn právě v domě na Hlinkách 92. Z tohoto důvodu byl dům Blochových místem častých návštěv osobností ze společenských kruhů, ke kterým patřil mimo jiné francouzský básník a spisovatel Jean Genet.
Osudový den nacistické okupace prožívali Blochovi právě ve svém domě na Hlinkách. Okupační vojska měla jejich dům obsadit a zabavit. Koneckonců v poválečném svědectví Erwin Bloch také uvádí, že: ,,15. března 1939 náš dům obsadilo gestapu a bylo zde ubytováno 12 řidičů gestapa.“ Tato jeho vzpomínka mimo jiné umožňuje vhled o nutném řešení ubytování pro nacistický aparát již v samotný den okupace. Felix a Luise se pak měli uchýlit do domu Johanna a Erny Blochových a později se společně přesunout do Prahy. Poslední adresou před deportací Felixe a Luise je uváděna adresa Richard Wagner-Strasse 3. Nejspíš ještě před okupací se však rodiny pokoušely dostat z Československa do Británie, protože Erwin a Annie získali 18.3.1939 povolení k vycestování od British Committee for Refugees from Czechoslovakia: ,,Vážený pane Blochu, jsem rád, že vám mohu oznámit, že vám nyní bylo uděleno povolení přijet do této země. Jak uvidíte z přiložené kopie, měli byste komunikovat s British Passport Controll v Praze, kterému je zasílán telegram.“ O náhlém a osudném odjezdu Erwina a Annie do emigrace píše také zmíněný Jean Genet ve své knize Chère Madame : 6 Briefe nach Brünn: ,,Bezprostředně po okupaci se mu podařilo získat pro sebe a svou manželku jízdenku na opuštění země převodem veškerého majetku do Německé říše a předáním veškeré hotovosti a všech rodinných šperků důstojníkovi SS. který se díky bohu dal podplatit. Tehdy toho bylo hodně. Povolili jim kufr s prádlem, zabalený ve spěchu a strachu.“
Teprve v březnu 1941, jak je poznamenáno v pozemkové knize, byl do objektu Hlinky 92 dosazen správce Dr. Karl Bisom z Brna. Nutno zde poznamenat, že i v tomto případě se jedná rovněž o zajímavou a patrně rozporuplnou osobnost, neboť v roce 2001 Karl Bisom získal in memoriam od státu Izrael titul Spravedlivý mezi národy za záchranu židovského dítěte během války.
V srpnu 1941 však došlo k uzavření kupní smlouvy a nemovitost přešla do vlastnictví a správy Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), který si objekt, stejně jako veškeré jmění po Felixovi a Luise Blochových předem ocenil.
Z dokumentů fondu, uložených v Moravském zemském archivu, se můžeme dozvídat o dalších uživatelích domu. Monitorovací zpráva, kterou si Vystěhovalecký fond pořídil 12.1.1942, uvádí, že dům obývali ,,4 Němci“.
První osobou, která byla s Vystěhovaleckým fondem ve služebním poměru a vykonávala v domě funkci domovníka, byl jistý Karl Holzer, řidič městské tramvaje. Holzer se svojí ženou Steffi tak obývali dvoupokojový byt v přízemí orientovaný do ulice Hlinky. V téže době, počátku roku 1941, naopak jeden z velkorysých bytů v patře užíval Hauptman der Schutzpolizei Bernhard Jensen. Nájemce druhého z velkorysých bytů byl velitel protektorátní policie na Moravě, SS-Standartenführer Georg Attenberegr (1897–1984). Attenberger zde žil se svojí ženou Ernou (roz. Lauser) a jejich psem.
Po skončení války byla na dům již 5.9.1945 uvalena podle dekretů prezidenta republika národní správa. Jak jej stát využíval mezi lety 1945–1948 je otázkou. Nicméně, nejpozději v roce 1948 si objekt vyhlídla Státní bezpečnost, která si z něj vytvořila svoji konspirační vilu. Ta pak měla sloužit k zadržení a uvěznění nepohodlných osob. O tom, že dům sloužil Státní bezpečnosti se dozvídáme pouze z nepatrné zmínky z dokumentů Brněnských vodáren a kanalizací, kde je v kolonce nového majitel nemovitosti uvedeno: ,,Od 1./I.48 zasílat účty za vodu na adr. Zemské úř. Státní bezpečnosti v Brně Hlinky 92.“ Luděk Navara a Miroslav Kasáček ve své knize Musím jít odvážně vpřed uvádí, že právě zde měl být zadržen Dr. Jan Koreis (1907–1949), někdejší sportovní reprezentant, který zde za dosud nevyjasněných okolností zemřel 8. srpna 1949. Navara a Kasáček spekulují nad hypotézou, zda se jednalo o sebevraždu, anebo ubití při výslechu.
V roce 1952 se majitelem vily stal Československý stát a od ledna 1954 pak Závody Jana Švermy, n.p. a objekt sloužil jako internát.
V současné době je dům v soukromém vlastnictví a před několika lety prošel rekonstrukcí a přístavbou podle projektu architekta Petra Uhlíře. V interiéru domu se bohužel nedochovaly žádné autentické prvky.
Obr. č.1: Zleva Felix, Luise, Lisbet a Johann Blochovi v roce 1903. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.2: Pohled na Staré Brno na konci 19. století se zachycením továrny E. Bloch et Söhne na Rybářské ulici. Zdroj Archiv města Brna
Obr. č.3: Výřez z panoramatické fotografie ulice Hlinky z roku 1911 s vyznačením původního domu Hlinky 92. Zdroj Muzeum města Brna
Obr. č.4: Ulice Rybářská s továrnou E. Bloch et Söhne v 70. letech 19. století. Zdroj Moravská zemská knihovna
Obr. č.5: Adalbert Pazdirek-Coreno, dokumentace ke stavbě vily Felixe Blocha z roku 1925, sklepení. Zdroj Archiv města Brna, fond U9
Obr. č.6: Vila Felixe Blocha, hlavní průčelí, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.7: Vila Felixe Blocha, centrální schodiště, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.8: Vila Felixe Blocha, šatna, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č. 9: Vila Felixe Blocha, hlavní pohled do ložnice, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.10: Vila Felixe Blocha, koupelna, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.11: Vila Felixe Blocha, koupelna, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.12: Vila Felixe Blocha, ložnice, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.13: Vila Felixe Blocha, ložnice, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.14: Vila Felixe Blocha, pokoj, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.15: Vila Felixe Blocha, pokoj, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.16: Vila Felixe Blocha, pokoj, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.17: Vila Felixe Blocha, pokoj, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.18: Vila Felixe Blocha, pokoj slečny, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.19: Vila Felixe Blocha, pokoj služky, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.20: Vila Felixe Blocha, kuchyň, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.21: Vila Felixe Blocha, kuchyň, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.22: Vila Felixe Blocha, komora, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.23: Vila Felixe Blocha, špíz, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.24: Vila Felixe Blocha, pohled z jídelny přes přijímací pokoj do salonu, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.25: Vila Felixe Blocha, pohled z přijímacího pokoje do jídelny, pravděpodobně 30. léta 20. století. Zdroj rodinný archiv Gianna Panofsky
Obr. č.26: Uliční průčelí vily, současný stav
Obr. č.27: Uliční průčelí vily, současný stav
Obr. č.28: Uliční průčelí vily, současný stav
Obr. č.29: Pohled na vilu z Vinařské ulice, současný stav
Obr. č.30: Blochovi na své letní dovolené ve Veverské Bítýšce.
Obr. č.31: Karta nemovitosti k vile Felixe Blocha. Zdroj Magistrát města Brna
Obr. č.32: Ohlašovací lístek Felixe Blocha z roku 1913. Zdroj Archiv města Brna
Obr. č.33: Wehrpaß SS-Standartenführera a Oberst der Gendarmerie Georga Attenbergera. Zdroj militariatedesca.it
Fotogalerie
