Josef Suk: Balada a Serenáda pro violoncello a klavír, op. 3, (č. 1 a 2)
Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír
Antonín Dvořák: Klid pro violoncello a klavír, op. 68/5; Rondo pro violoncello a klavír g moll, op. 94
Igor Stravinskij: Italská suita pro violoncello a klavír
Odpolední koncert v krásném prostředí vily Tugendhat přinese skladby českých autorů a Igora Stravinkého v podání vynikajících komorních hráčů.
Dvě drobné skladby Balada a Serenáda Josefa Suka (1870–1935) pocházejí ze skladatelova mládí. První je z roku 1890, tedy ze studií na konzervatoři, ale ještě před studiem na Dvořákově Mistrovské škole konzervatoře. Jde o půvabnou skladbu salónního typu. Serenáda je o osm let mladší a vznikla v sousedství Sukovy scénické hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena a Symfonie E dur. Suk napsal Serenádu pro hudební odbor Klubu mladých v Praze.
Inspirací pro Janáčkovu Pohádku pro violoncello a klavír byla pohádka Vasilije Andrejeviče Žukovského „Skazka o care Berenděje, o syně jego Ivaně careviče, o chitrostjach Koščeja bezsmertnogo i o premudrosti Marji carevny, Koščejovoj dočeri“. Není to ani první ani poslední případ, kdy Janáček sáhl po ruském námětu. Příběh o neuváženém slibu cara, kvůli kterému ztratil své jediné dítě, Janáček dokončil v první verzi 10. února 1910. Autograf obsahuje tři věty. Pohádka byla provedena 13. března 1910 v rámci VI. sonátové hodiny na brněnské varhanické škole. Následně Janáček upravil skladbu do čtyř částí, a tak ji nechal provést 12. března 1912. Třetí verze byla vydána tiskem v roce 1923. Charakter skladby napovídá, že ji Janáček vytvořil v letech jisté beznaděje a osamocenosti.
Krátce před odjezdem do Spojených států podnikl Antonín Dvořák (1841–1904) v roce 1892 koncertní turné na rozloučenou. Pro tuto příležitost upravil pro violoncello a klavír pátou část ze svého staršího čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy. Drobná skladbička má vážný, hloubavý charakter. Také Rondo vzniklo pro zmíněné turné, avšak jako samostatná, původní kompozice.
V roce 1920 složil Igor Stravinskij (1882–1971) pro Ruský balet rozkošnou suitu Pulcinella – balet navracející se k italskému baroku. Impresário souboru Sergej Ďagilev nalezl melodie z díla barokního skladatele Giovanniho Battisty Pergolesiho, které Stravinskému předložil. Ten je svým neopakovatelným způsobem zpracoval do baletního pásma. Takový přístup ke skladbě s výpůjčkou témat jiného skladatele vzbudilo pohoršení, stejně jako celý vznikající Stravinského neoklasicistní způsob kompozice. Avšak účin této skladby byl nepochybný a skladatel pak použil některá čísla v dalších aranžmá pro housle anebo violoncello a klavír. Dnes patří tyto skladby ke skvostům tehdy nastupující avantgardy.
Jiří Zahrádka