Nájemní dům na Drobného 18 jsme si už představovali v jednom z předchozích dílů seriálu Lidé v domech–domy v lidech. Jedná se o monumentální dům z let 1899–1900, který zde nechal vystavět brněnský stavitel Josef Jelinek, a který ještě v roce 1900 přešel do vlastnictví podnikatele a generálního ředitele pojišťovny Slavia, Johanna Bruckmüllera. O šest let později se ale právě tento dům stal součástí příběhu rodiny Tugendhat. Zakoupila ho totiž Clara Tugendhat se svým manželem Moritzem Meilerem a v domě postupně bydlelo hned několik jejich příbuzných.
Od roku 1929 pak dům přešel do vlastnictví jejich synovce Hanse Tugendhata, který žil se svojí ženou Vileminou a synem Peterem v přízemním velkorysém bytě. Tyto osudy domu jsme popsali v Průvodci, vydaném během zářijového pokládání Kamenů zmizelých za rodiny Hože, Tugendhat a Löw-Beer, a který je stále k dostání u nás v Arnoldově vile. Během této akce navštívil Brno také pan Alexej Zinner, který nám mimo jiné poskytl rodinná alba Tugendhatových a Zinnerových, a také rodinné paměti, z nichž právě tento díl seriálu čerpá.
Clara Tugendhat, provdaná Meiler, která dům na Drobného číslo 18 vlastnila, měla dalších 11 sourozenců, z nichž jednou ze sester byla Pauline Tugendhat. Pauline se narodila 8. dubna 1874 v Brně a za manžela si roku 1898 vzala o čtyři roky staršího profesora matematiky na brněnské reálce, Friedricha Ferdinanda Zinnera. Na rozdíl od svých sourozenců se neprovdala do některé z jiných podnikatelských rodin, a tak ji musela finančně zabezpečit vlastní rodina: ,,O babičku Paulu se Tugendhati dobře postarali. Dostala doživotní rentu a pětipokojový byt v domě své sestry na Sadové. Měli služku, kuchařku a paní k prádlu. Kde by si to profesor mohl dovolit. Za domem byla ohromná zahrada.“
V roce 1908 se tedy Pauline s Friedrichem Zinnerem a pětiletou dcerou Margarethe nastěhovali do bytu, umístěním v druhém patře tohoto domu. O rok později se jim narodila dvojčata Emil a Hermann.
Friedrich Zinner zemřel na sklonku 30. let, jen několik dní po operaci prostaty. Jediný z jejich tří dětí, kdo se ještě stačil oženit či provdat, byl syn Hermann. V roce 1939 si vzal Gertu Müllerovou, pocházející ze srbsko-německé rodiny. Hermann a Gerta spolu měli údajně chodit asi pět let, než ji konečně požádal o ruku. Jejich sňatek však neunikl gestapu: ,,Samozřejmě si mě pozvali na gestapo a vyhrožovali: ,,Paní Gerta, jste přece árijka. Vy nemůžete žít s mužem méněcenné rasy. Vy musíte rozvést.“ ,,Nemám důvod. Můj manžel byl vždycky slušný člověk.“ ,,V tom případě s vámi budeme zacházet jako s židovkou.“
Před tím, než musela rodina svůj dům na Drobného opustit, byl Pauline Zinner zabaven veškerý majetek: ,,Byli jsme u babičky, když jí brali nábytek a šperky. A my s tátou (Hermannem Zinnerem) v koupelně při tom zpívali německy Schumannovy písně. To, aby viděli, že pro nás německá kultura s tím, co dělají, nemá nic společného. Důstojník, který na tu loupež dohlížel, odvrátil hlavu, když jsem se mu podívala do očí. Do babiččina bytu se pak nastěhovala německá hochfamilie.“
Pauline Zinner se poté uchýlila do nájemního domu na dnešní Jaselské ulici. Její syn Hermann se svojí ženou Gertou nejprve do nájemního domu na Stojanově, poté na Antonínské a nakonec do pavlačového domu na ulici Příkop, tehdy Ponawka-Gasse, který je rovněž zmiňován v pamětech pana Zinnera: ,,Rodiče se stěhovali ještě s jinými židovskými rodinami do společného bytu na Ponávce. Záchod na pavlači, voda taky. Měli vyhrazený koutek v pokoji rozděleném plentami na čtyři části. V každé bydlela jedna rodina.“
Smíšený sňatek Hermanna Zinnera a Gerty Müller nejspíš zabránil Hermannově deportaci v roce 1942, kdy dostali předvolání do transportu jeho matka Pauline a bratr Emil. Nutno podotknout, že sestra Margharete odešla ještě před válkou do Francie. Tam však byla zatčena, přesunuta do shromaždiště na Zimním velodromu v Paříži a deportována někam do Pyrenejí. Emil a jeho matka Pauline byli deportováni z Brna v březnu roce 1942: ,,Předvolání přišlo babičce Paule a Emilovi 29.3.1942. Pomáhala jsem jí sbalit. Mohla si vzít jen jedno povlečení. To pro ni nepřicházelo v úvahu. Celou noc jsme do kapny všívali druhé. …. Brala si kilovou krabici s mandlemi, oříšky a rozinkami. Měla je ráda. Usoudila, že v Terezíně je nesežene. Doma mívala prádlo do komínku, dokonce ho přeměřovala centimetrem a přerovnávala po služce.“
Ještě počátkem léta měla Paula psát Hermannovi z Terezína předepsaný lístek, kam jen dopsala větu:,,Je to tu hrozné.“ O několik týdnů později ve věku 68 let zemřela. V jejím úmrtím oznámení z terezínského ghetta je datum úmrtí 6. července 1942 v 5 hodin, na bloku H II a místnosti č. 133. Příčinou její smrti mělo být celkové vyčerpání organismu. Emil byl z Terezína deportován ještě do Majdanku a tam zavražděn.
V roce 1942 se Hermann a Gerta měli přesunout z Brna na Vysočinu, kde se ukrývali v obci Prosetín, nedaleko níž byl Hermann nasazen na dělnické práce při stavbě silnice. Rodinu Hermanna a Gerty měl paradoxně finančně podporovat mladší bratr Gerty, Helmut, sloužící v té době u wehrmachtu. Údajně se stal osobním řidičem některého z nacistických důstojníků a většinu ze svého platu posílal právě své sestře na Moravu.
V roce 1944 se však Hermann Zinner dostal do pracovního tábora v pražském Hagiboru, odkud byl v únoru 1945 deportován také do Terezína. Válku se mu však podařilo přežít. Po skončení války se všichni přeživší z rodiny Tugendhat měli setkat právě v domě na Drobného 18: ,,Dům patřil strýci Hanušovi. Všichni kdo přežili se u něj v prvních mírových dnech sešli. Každý si mohl vybrat, co potřeboval na oblečení.“
Hermann a Gerta Zinnerovi se po válce přesunuli z Brna do západních Čech. Hermannův bratranec a majitel domu na Drobného, Hans Tugendhat se svojí rodinou, odešel po válce do Venezuely a poté do Kanady.
Autor textu: Michal Doležel
Obr. 1: Dům na Drobného 18
Obr. 2: Dům na Drobného 18
Obr. 3: Dům na Drobného 18
Obr. 4: Dům na Drobného 18
Obr. 5: Pauline a Friedrich Zinner
Fotogalerie
