Předchozí vyprávění našeho seriálu se věnovalo vile Felixe Löw-Beera na ulici Hlinky 104. Jen o několik desítek metrů dále, na ulici Hlinky 132, bychom našli také vilu jeho bratra Augusta Löw-Beera.
V roce 1908 zakoupil již existující vilu na Hlinkách číslo 134 známý brněnský krejčí a majitel realit Ludvík Dukát, který ji měl ve svém vlastnictví následujících deset let. V roce 1918 však okresní soud vydal usnesení, v němž byl Dukát zbaven svéprávnosti, což si patrně vyžádalo posuzování v oblasti nakládání s jeho nemovitým majetkem. Ve stejném roce, kdy byl Dukát zbaven svéprávnosti, se nejmladší syn Arnolda a Friederiky Löw-Beerových, August, stal veřejným společníkem rodinné vlnařské firmy Aron & Jakob Löw-Beer´s Söhne. Již dříve přišel August Löw-Beer z rodného Brněnce do Brna a v roce 1917 zakoupil na Hlinkách číslo 42 dům se zahradou. O tři roky později, v roce 1921, však tento dům prodal a namísto něj zakoupil vilu po Ludvíku Dukátovi na Hlinkách 134, a k ní ještě sousední parcelu číslo 132, kde se nacházel útulek Českého srdce. Nový majitel se nespokojil s historickou stavbou, která zjevně nevyhovovala potřebám osmatřicetiletého podnikatele a otce dvou dětí, staršího Ericha a mladší Margarety, a tak zadal projekt ke stavbě zcela nové, a nutno říct také monumentální, vily.
Podle údajů v kartě nemovitosti došlo ještě v roce 1922 k demolici původní vily a 13. července téhož roku žádala firma o stavební povolení. ,,Na základě povolení ze dne 27.7.1922 byla vystavěna na místě staré budovy v Brně V hlinkách or. číslo 132 a 134 jednopatrová vila … povolení k používání této novostavby bylo uděleno firmě Aron a Jacob Löw-Beer´s Söhne v Brně, počínaje ode dne 30. prosince 1923.“ Oproti předchozímu objektu, posunul architekt novou vilu hlouběji do zahrady a svým objemem zabrala prostor obou, do té doby samostatných, parcel. V raných dvacátých letech se jednalo o jednu z nejvýraznějších brněnských vil. Její celkové architektonické pojetí, německy označené plány, ale i značně kritická zmínka v socialistické Rovnosti o tom, že: ,,Fabrikant Löw-Beer staví V hlinkách č. 132 přepychovou vilu nákladem 10 mil. korun pro 4 lidi (Je zajímavo, že provedení svěřuje Němcům z říše, nic mu nevadí nezaměstnanost domácích firem).“, nasvědčují tomu, že autorem stavby byl některý z německých architektů.
August Löw-Beer patřil v meziválečném Brně přirozeně k vlivným osobám. Kromě spoluvlastnictví rodinné firmy, působil také jako člen správní rady společnosti pro gumový průmysl Viktoria, dále jako majitel obchodní společnosti s textilem Perfect a rovněž byl honorárním konzulem Rakouska. Ještě před okupací odešel August Löw-Beer s rodinou do zahraničí a v roce 1942 zemřel v britském Galashiels.
V době úmrtí stavebníka již se stavbou disponoval nacistický aparát a majetek rodiny byl zkonfiskovaný. Po zajištění stavby německou státní policií projevila pravděpodobně v roce 1940 o vilu zájem německá bezpečností služba Sichereitsdienst, známá pod zkratkou SD, jejíž brněnskou služebnu založil a poté i vedl Vilém Benedikt Biermann. O činnosti SD v Brně během protektorátu víme poměrně málo informací. Nicméně můžeme tušit, že se právě tato budova stala jedním z tragických míst, odkud byly inscenovány represe vůči českým obyvatelům, jak ostatně dokládá poválečná zmínka v tisku: ,,Svědkové tvrdí, že Horák byl postrachem Podivína spolu s dalším konfidentem Antonínem Hřebačkou. Ze všech svědeckých výpovědí bylo patrno, že Horák vystupoval vůči českým lidem jako agent provokatér a zprávy o tom, jak Češi reagovali, podával přímo do ústředí SD v Brně V hlinkách č. 132."
Po skončení války byla výnosem Zemského národního výboru z ledna 1946 uvalena na objekt národní správa, a ještě téhož roku byl národním správcem ustanoven Leopold Reittr. Od té doby začal československý stát s objektem nakládat ve svůj prospěch. Stejně tak byla znárodněna i někdejší firma rodiny Löw-Beer a její majetková podstata byla začleněna do Moravskoslezských vlnařských závodů a poté do vlnařských závodů Mosilana. V roce 1947 se ve vile dočasně nacházela oblastní úřadovna Osidlovacího úřadu, sloučeného krátce před tím s Fondem národní obnovy. Záhy se však o vile Augusta Löw-Beera začalo uvažovat jako o objektu, kam dislokovat kojenecký ústav, který zde působil až do roku 2011. V současnosti je objekt ve vlastnictví soukromé fyzické osoby.
Autor textu: Michal Doležel
Historické foto: soukromý archiv Peter Koenig a Caroline Robinson
Foto současný stav: Michal Doležel, 2023
Fotogalerie
