Prach z drahých kamenů

Svoje místo v léčivech měli i drahé kameny, nejčastěji v podobě drobounkých zlomků a prachu. Tradice užívání drahých kamenů jako léčiv sahá až do antiky.  Ve středověké Evropě bylo používání drahokamů např. jako ochrana před nakažením morem, bráno jako jakýsi lékařský mainstream. A užívání v různých podobách vydrželo až do 18. století.

 
Drahokamy se neužívaly samostatně, ale byly často součástí složených léčiv ať už v jakékoli formě. Často sloužily jako součástí lektvarů (Electuarium), tedy léků složených z mnoha různých přísad v práškové formě spojené dohromady třením s různými druhy medů či olejů. Výsledné léčivo mělo polotuhou formu a užívalo se v lékárníkem předepsané četnosti perorální formou. Podobná forma léčiv byly i tzv. Lizy, tedy léky, které se skutečně lízaly ze lžic. 

Mezi drahé kameny a minerály, které se takto používaly v léčivech patřil Emerald, Topaz, Zirkon (ve své červené formě tzv. Hyacinth) a některé další. Silnou pozici mezi ostatními drahokamy a polodrahokamy zastával rubín. Tradice léčivé síly rubínu měla svůj původ v tzv.  litoterapii, která měla poměrně silné zastánce v lékařství 12. až 14. století.  Dokonce jeden ze zakladatelů moderní zoologie Albertus Magnus se léčivou sílou drahokamů zabýval. 

Z této medicinské tradice pochází právě užívání drahokamů jako léčiva. V případě rubínu byla určující jeho výrazná rudá barva připomínající krev. Léčivé účinky tedy měli mít vliv hlavně na krevní oběh a srdce a pozitivní účinky byly rubínu ale připisovány na téměř každou funkci organismu. V lékárně alžbětinek byly nadrcené kousky rubínů schovány v dřevěné stojatce s nápisem LAP:  RUBIN: tedy Lapis Rubinum . Kromě rubínu v lékárně alžbětinek byly v topaz, hematit nebo též Zinkit tedy přesněji oxid zinečnatý. S drobnou příměsí oxidu železitého se z oxidu zinečnatého vytvářela mast Kalamín, která se používala při kožních problémech.